Je to už taková tradice - v červnu se jede s firmou do Tater a tam se jeden den něco pěkného vyleze (ten kdo chce). Už ale dochází vrcholy :) a tak se tentokrát mělo původně překonat Priečne sedlo, ale kvůli nadměrnému množství sněhu to bylo na poslední chvíli změněno na sedlo Bystré lávky. Taková procházka okolo Solisek jsem si myslel a tak jsem se interně vyzbrojil nápadem, že si přidám individuálku z Bystrých lávek na nedaleký Furkotský štít. Den začal jako každý rok - vstávaní před 6 po několika více pivech a nevyspání i z předchozího dne (odjezd vlakem někdy okolo 5 ráno) na čerstvosti nepřidá, ale snídaně i počasí byly dobré a po chvilce v autobuse jsme stáli u Štrbského plesa. Bylo nás cca 60 rozprostřeni přes celé výkonnostní spektrum a s námi 7 horských až velehorských vůdců. Oba Petery, Hámora i Svätojánského jsem již znal, ostatní byli pro mě neznámí nováčci. Šlo se nahoru Mlynickou dolinou se Solisky na levé straně. Ze začátku klasicky lesem a vypadalo to jako D1 v pátek odpoledne - jako jelo to, ale předjíždět to nešlo. Časem se štrůdl víc a víc roztahoval a terén se změnil v horský - kameny, ostré štíty okolo a zanedlouho vodopád skok. A ten se Slovákům teda fakt povedl - krásný na pohled a i cesta podél něho byla parádní. Někde v těch místech se definitivně oddělilo zrno od plev a Petera Hámora jsem od té doby už neviděl (ne že by byl plev, ale prostě šel jako poslední v roli sběrače odpadků a mrtvol), tedy v cílové hospodě už zase jo :). Chvíli jsem zkoušel jít na čele s údernou skupinou, ale nebavilo mě to mačkání se v davu a tak jsem na dohled hlavního pelotonu, ale víceméně sám. To mě bavilo a zaroveň jsme věděl, že v pravou chvíli zaútočím a zase zvítězím :). V závěru kotle pod Capím plesom jsme narazili na zbytky vrtulníku a Peter Svätojánsky nám ten příběh vyprávěl. Nějaká turistka si vymknula kotník a jelikož bylo špatné počasí, tak se záchranáři rozhodli pro vrtulník. Při hledání místa k přistání ale zavadili ocasem o skálu, vrtulník spadl, vybuchl a 6 lidí z 9 přišlo o život hned na místě, jeden další zemřel v nemocnici. Turistka, když to viděla, nakonec dokázala sejít dolů sama. To byla předposlední zastávka před sedlem. Poslední byla na obrovském kameni na začátku prudkého stoupání do sedla. Toho jsem využil, obešel tlupu a prostě šel nahoru asi s dalšími 5-ti kusy, Peter nás samozřejme bez problému dohonil a nahoře nás už filmoval. Sedlo bylo opravdu úzké až uzoučké a nečekaně strmé až technické (bylo tam pro ozdobu pár řetězů). Hned při překonání sedla se naskytl krásný výhled na Vyšné Wahlenbergovo pleso a krátký zase strmý sestup do míst, kde se dalo uvelebit a kochat se. Já si výstup do sedla dal ještě jednou, protože jsem tam zapomněl na kešku. Také jsem se Petera zeptal, jak je to s tím Furkotským štítem, že bych si tam jako vyběhl. Čekal jsem něco jako - jasně, než ostatní dorazí tak to stihneš. Ale nebylo tomu tak, prostě mimo turistické trasy se nesmí. Tak ok :). Pak už ale pohůdka na nedalekém kameni s pivem v ruce a kolující placatkou. Tož hezké a povedené to bylo. Následně jsme začali sestupovat Suchou dolinou a naše pivní společenstvo mělo zase individualní plán nejít přímo dolů ke Štrbskému plesu, ale po takové lehce se zvedající vrstevnici to namířit na pivo na chatu pod Soliskom. Opět nám to ale překazili, tentokrát ale příjemněji - horští vůdci rozhodli, že tam jdeme na pivo všichni :). Ještě před tím jsem si cestou dolů povídal s nějakým "bezvýznamným" vůdcem různě o cestování, horách, Pákistánu, Blanku atd atd a ono z něj vylezlo, že ta jeho domnělá bezvýznamnost uplně nekoresponduje s tím, že má za sebou už pár osmitisícovek a že cca půl roku pobývá v Nepálu, kde má něco jako malou cestovku. Takže další nařachanec a ani nevím kdo to byl :). Na chatě jsem pořídil hned duo rádler + pivo a zahučelo to hned. Pak už rádler měl stopku a pokračovalo se ještě několika pivy. Poslední co stojí za zmínku je to, že Peter Hámor pro nás měl mít nějaké překvapení a tak se skoro dvě hodiny čekalo, až dorazí se zbytkem zájezdu. Překvapení bylo takové, že dolů jedeme lanovkou i když ta byla před sezónou ještě v nějakém zkušebním provozu. Někteří chtěli jít dolů pěšky, což druhý Peter okomentoval slovy, že je lepší se špatně vézt, než dobře jít, ale nebránil jim. K lanovce jsem nakonec dorazil první a naznačil obsluze, že teda jako jedem. Obsluha tento názor nesdílela a jasně řekla, že nejedem. Vycouval jsem tedy a nechal to v rukou božích, tedy vůdcovských. Peter mladší to ale nakonec se svou přes dva metry vysokou autoritou vyřešil a jelo se. A tohle se mi na Slovensku líbí - je to ještě často o tom zdravém rozumu. Něco, co by v Německu nebo Rakousku vůbec nepřicházelo v úvahu (jet neotestovanou lanovkou ... co když se něco stane?), tady prostě jde.

Tímto výletem jsme tak trochu navázali na akci před 3-mi lety, kdy jsme si ve vedlejším údolí vyšlápli na Hochgolling. Výstup k první chatě Keinprechthütte byl poměrně rychlý (možná i kvůli tomu, že jsme ho nastartovali pivem v hospůdce u parkoviště) a tam nám dali nečekaně soukromý pokojík, večeři a několik piv (nějaký drahý region to tu je, pivo už za 6.20). Na sobotu byl cíl tak trochu nejasný. Jednak se mohlo jít adrenalinovější trasou, kde je ferátka a cesta vede i štolou pod horou Zinkwand, a jednak byl kromě hlavního cíle v podobě hory Rotmandlspitze ještě druhý, fakultativní cíl - Kalkspitze, a to buď Steirische nebo Lungauer. Štolu jsme zamítli vlastně ještě před odjezdem a Kalkspitze byla dost v mlze (tedy jen obrazně). Jestli na ní půjdeme ovlivňovalo spousta faktorů - od počtu piv v pátek večer, přes rychlost postupu až samozřejmě po počasí, tedy spíš jeho předpověď. Ta si s námi totiž hrála a věštila nehezké odpoledne. Po vydatné snídani jsme sestoupali ke kravičkám a jezírku pod chatou a pak začali hodně rychle nabírat výšku na druhé straně údolí. V sedílku pod výrazným Krukeckem jsme získali výhled do nedělního sestupového údolí a také na dnešní hlavní vrchol, který na nás velký dojem tedy nedělal. Pod stěnou Saubergu jsme prošli k závěrečnému stoupání, ale bylo takové dětské, takže na Ratmandlspitze jsme byli co by dup. Nakonec to ale byl krásný vrchol a to hlavně kvůli výhledum na mnoho jezer pod námi, přičemž u toho největšího na západě jsme viděli naši další chatu Giglachsee hütte a zároveň za ní se tyčící Kalkspitze - ta už dojem dělala a velký. Jenže to počasí ... sice azuro, ale prý brzo bouřky. Po povinných vrcholových procedurách jsme zahájili sestup takovou lehce okružní cestou údolím, potom dorazili ke Giglachsee jezeru, které kupodivu bylo teplé a tak jsme neodolali a schladili se (někdo trochu, někdo kompletně). O Kalkspitze stále nebylo rozhodnuto. Pak nás ještě zdržela chata Ignaz-Mattis-Hütte se svou polévkou a pivem a až poté jsme kolem jezera došli k chatě Giglachsee. Ačkoliv jsme se celý den dost flákali, bylo cca půl třetí a hrozilo, že když zůstaneme už na chatě, nedopadne to dobře. A tak jsme se rychle ubytovali, se servírkou vyhodnotili počasí (bouřka se opozdí) a vyrazili na rychlovýstup na sice lehce nižší, ale hezčí Steirische Kalkspitze. 3km a 500m převýšení jsme pod hrozbou bouřky zvládli za hodinu, chvíli pokoukali a za další hodinu byli dole. Pravda, první salvu kapek jsme přečkali pod převisem, ale druhou, trvalou už u piva na chatě. Tedy až na Šóťu - ten si střihnul druhou Kalkspitze, ale hlavně šetřil kolena a tak trochu promokl. U piva, večeře a hry Cirkus ale zase uschnul. Na závěr dne nás čekal ještě jeden zážitek. Sice jsme již neměli svůj pokojík, ale my 4 jsme dostali 2 kóje pro 3 lidi, tedy 6 lůžek a tedy místa habaděj. To by ale Stopkin nesměl převrátit lahev s vodou a neudělat z poloviny kóje bažinu. Spali jsme tedy nakonec blíže u sebe, než bychom si přáli :). V neděli jsme prešli po druhé straně jezera, po lehce stoupající vrstevnici se přehoupli do vedlejšího údolí a poměrně strmým sestupem jsme dorazili k chatě Fahrlechhütte, kde padlo pivko a poté ještě strmější cestou pokračovali k autu. Těsně před parkovištěm nás osvěžil vodopád a poté rádler a jídlo v naší páteční startovací chatě Eschachhüttn.

Tento výlet byl plánovan hned v lednu, ale asi to bylo na všechny moc brzo a nikdo neměl nakonec čas, teda až na Luboše, který se s námi chystal vyrazit už několik let, ale jiné priority vždy převážily. Takže ve dvou. Lokalita parkoviště a chaty velela jasně ... chce to vyrazit mezi 9 a 10, aby se to na pohodu stíhalo. Kompatibilita s Lubošovou účastí na čtvrtečních Colors of Ostrava byla čistě v jeho rukou. Nevím kdy vstával ale do časového okna odjezdu se trefil i když tedy start v 10 byl dost na hraně. Na Rozvadov to ještě odřídil, ale pak to chtělo výměnu za někoho víc fresh, a to jsem byl já. Benzínka na Rozvadově přinesla ještě jednu zvláštnost ... dva stopaře, druh dávno vymizelý. My je tedy nevzali, ale jako zážitek nám to stačilo😄. Parkoviště jsem při plánování zvolil chytře dál od chaty a za hřebínkem, aby to bylo dál, ale v neděli zase blíže. Tam se vyskytl první zádrhel - parkoviště bylo placené a dalo se uhradit jen kováky, které jsme ale neměli. Naštěstí kde se vzal tu se vzal, objevil se domorodec a s naším jedním eurem jsme dohromady dali přesně sumu na jeho i naše parkování. Proběhla i jedna zkratka, která nám cestu zpříjemnila příkrým sestupem křovím, sle Luboš ani moc nenadával. První chata Meissner haus překvapila asi hlavně tím, že kromě nás tam bylo asi jen 15 minidětí s pár dospělími a že pomalá obsluha nám za celý večer dodala jen 2 piva. Ale jinak cajk. Předpověď zase strašila, tak jsem Luboše popoháněl a když už to vypadalo, že budem mít dobrý start, zmizel. Oficiálně na záchod, ale proběhla i sprška. Musím se naučit větší přísnosti na klienty😄. Pak jsme ale nasadili tempo dobré a pot brzy smazal rozdíly mezi vysprchovanými a těmi co na to neměli čas. Bylo to hodně strmých metrů na hřeben. Původně jsme chtěli zaútočit na kopec s vysílačem nalevo, ale po chvíli jsme to obrátili pro velký výskyt lanovkářů, vrátili se na rozcestí, kde jsme ve stánku skousli jednoho radlera. Pak kilometr dva bylo zlo. Je to úsek spojující dvě lanovky a to je znát. Když jsme se oddělili, začala pohoda. Já si cestou vyšvihl Viggarspitzi 2306 a pak jsme společně zdolali Sonnenspitzi 2639 těsně nad chatou číslo 2 - Glungezerhütte. Tam už nebylo kam spěchat, tak jsme se svalili na zem a odpočívali. I odpočinek ale přestane po čase bavit a tak jsme za 5 minut seskákali dolu, sedli na terásku k pivku a kochali se. Chata to byla krásná, kamenná, nezvykle hodně členitá a obsluhu tvořili pouze Nepálci. Když jsem se zvedl a šel nás ubytovat, ukázalo se, že je ještě členitější, než jsme čekali. Nepálkyně mě vedla zase ven, přes terasu dolů a pak rovnou do noclehárny pod terasou. Pak už zase jen pivka a dokonce 5 kousků, i když taky byli v roznášení dost laxní. Na závěr ještě rozhovor s provozovatelem lehce o Nepálu i strastích chatařského bussinessu. Neděle neslibovala žádný velký výkon, jen se tak projdeme po hřebínku, vyskotačíme na o pár desítek metrů vyšší vrchol a seskotačíme k autu. To byla prognóza. Hřebínek byl ale velmi rozvlňen a schůdností zrovna nevynikal, pořád šutry a šutry a mezi nimi pár metrů pěšiny. Občas i vzdušnější místa, takzvané šóťoviny 😬. Ale šlo to, pomalu, ale šlo. Vrchol Kreuzspitze i za sedílkem ležícího Rosenjochu jsme se zpožděním dosáhli, ve slunečnu, ale vychřici jsme pivo popili a něco zakousli a naše zraky se nejprve pokochali vzdáleným Olpererem, naším na někdy v budoucnu plánovaným cílem, ale hned potom se zaostřili na táhlé sestupové a hlavně hluboké údolí pod nàmi a Lubošovi plány jít večer na Slávii vzaly definitivně za své. Plyne z toho pro mě jedno ponaučení, je potřeba v plánování zohlednit i metry sestupové. Už jsme v nohách něco měli a čekalo nás ještě krásných 1400. Jediné štěstí bylo, že to údolí bylo echt krásné a fakt nepřeháním. Trvalo to dlouho, cesta nebyla moc chozená, tak se i bloudilo, ale byl to balzám😄. Totálně sundaní jsme se probojovali někdy okolo 5 k autu a před 11 jsme byli doma. Tož zase zářez. Lubošovi jsem tvrdil, že si dokázal vybrat svou účast zrovna na jeden z nejhezčích výletů a myslím, že jsem nelhal. Tak v srpnu dáme repete.